Moje cesta ke koučinku nebyla úplně jednoduchá a “waw efekt” se dostavil až o pár let později. Vlastně, můj první dojem byl dost negativní. Bylo to před mnoha lety, kdy jsem pracoval jako odborný školitel v telekomunikační firmě.
Tehdy jeden můj kolega přišel na vedení s nápadem, že založí koučovací tým, který bude pomáhat našim manažerům s osobním rozvojem. Nejprve se budoucí kouči hledali interně mezi školiteli. I já jsem byl osloven, abych si výběrové řízení na kouče vyzkoušel. Bez znalostí jeho principů, smyslu a přiznám se – i bez motivace. Výběrové řízení probíhalo tak, že jsem vedl rozhovor se zkušeným koučem, který mě pobídl, abych mu pokládal otázky. Snažil jsem se, ale je to těžké, pokud nevíte na co se ptát a kam to celé směřuje. Dnes už je zbytečné zpětně hodnotit, jestli moje nepochopení koučinku plynulo z mé natvrdlosti nebo díky špatnému vysvětlení ze strany hodnotitele. Jisté však je, že mi tahle zkušenost na dlouhou dobu zavřela ke koučinku dveře a spokojeně jsem se vrátil ke svým odborným školením o systémech, aplikacích a datových technologiích. Tehdy jsem odcházel s přesvědčením, že jde o pseudometodu pro lidi, kteří si rádi povídají a ještě radši se poslouchají.
Po pár letech, které jsem strávil ve své komfortní zóně odborného školitele, začala být doba v naší korporaci o dost turbulentnější. Díky svým zkušenostem jsem dostal nabídku na pozici manažera obchodníků pro firemní zákazníky. Nutno podotknout, že to bylo v době, kdy se ze dne na den snížili ceny na trhu a všichni tito zákazníci nás začali kontaktovat s oprávněným požadavkem o úpravu smlouvy a cen. Jindy pohodlná kapacita mého 30 členného týmu obchodníků nebyla schopná ten nápor zvládat. Z pětidenního pracovního týdne se stal sedmidenní a z pravidelných dopoledních porad online schůzky v pozdních nočních hodinách. Každý den jsem měl v e-mailu přes 300 urgencí s žádostmi o okamžité kontaktování zákazníka. A já jsem ve své nové roli, která mě ze dne na den katapultovala do krizového řízení, začal selhávat. Svůj vztek a frustraci jsem začal ventilovat na své obchodníky, rodinu a na své kolegy manažery. Byli ve stejné situaci jako já, jen měli v manažerské roli podstatně větší zkušenosti. Mé prosby o pomoc a radu byly od mých kolegů jen zřídka vyslyšeny, protože měli svých starostí dost. Frustrace, strach ze selhání, žádné volno, žádná výhra a neskutečná pracovní samota. Tehdy jsem se při své kuřácké pauze na terase potkal s Alenou z interního koučink týmu a na její otázku jak se mám, jsem spustil depresivní monolog o mé situaci. Nabídla mi koučink ještě téhož dne odpoledne. Sice jsem si vzpoměl na svůj první dojem z koučinku, ale jak je známo, tonoucí se stébla chytá :-).
Nebudu popisovat jak probíhala všechna ta sezení, ale podělím se o momenty, které mě vedli k uvědomění. Při prvním sezení se do mého fňukání vklínila Alenina otázka “OK, a jak teda chceš, aby ta situace vypadala? Jak to má být správně?”. Uvědomil jsem si, že o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Celé hodiny jsem byl schopný popisovat, co je špatně, ale na tuhle otázku jsem odpovědět nedokázal. To ticho, které mě přepadlo, když jsem tu otázku dostal, si pamatuju dodnes. Na jednom z dalších sezení, když jsem si stěžoval, že se mnou kolegové odmítají spolupracovat mi Alena položila otázku “A mají povinnost s Tebou spolupracovat a pomáhat Ti? Jak moc to můžeš ovlivnit?”. Ne nemají a ovlivnit to můžu jen do určité míry, uvědomil jsem si. Já mám právo požádat o pomoc a oni mají právo odmítnout. Díky Aleniným otázkám jsem začal hodně přemýšlet o svém přístupu a začal si uvědomovat, že to je kámen úrazu. Přístup, který jsem doposud měl, počítal s tím, že všechno špatné přichází z venku. Uvědomil jsem si, že to, co mě na té práci baví ani zdaleka nedosahuje, toho, co mě na té práci štve.
Po posledním sezení jsem měl jasno. Dokončím, co je třeba a požádám šéfovou, aby si našla za mě náhradu. Sám se posunu o level níž, kde se cítím líp. Jakmile jsem se rozhodnul, začali se lepšit vztahy s kolegy i s týmem. Když jsem šéfové řekl svoje rozhodnutí, řekla mi, že je ráda, že jsem přišel sám, protože by mi to později pravděpodobně navrhla sama. Díky koučinku jsem si uvědomil, že o mé spokojenosti a pocitu úspěchu rozhoduje čistě jen můj přístup. Bez ohledu na vnější okolnosti. Vzhledem k tomu, že to bylo moje rozhodnutí, které jsem si sám pro sebe přesvědčivě zdůvodnil, jsem neměl pocit selhání a hanby. A možná právě proto, když jsem o 2 roky později dostal podobnou nabídku, jsem jí bez váhání přijal a byl jsem úspěšný. A nejlepší na tom všem je, že jsem si na vše přišel sám! Jen jsem od Aleny dostal otázky, které bych si nikdy nepoložil.
Od té doby jsem žádnou lepší metodu, jak si to v hlavě srovnat, nenašel. Proto jsem si před pěti lety splnil přání a prošel jsem výcvikem profesionálního kouče a koučink dělám. Ne vždy se to potká a sedne, ale když se to potká, tak je to jízda.
